Pavel Klusák: Ambivalence deníku
V dnešní éře snadného, masového a hektického zveřejňování je samo o sobě nezvyklé, narazíme-li na dílo, které vzniká s evidentní péčí a zůstává po léta nepublikované. Ale teprve to, zda má výtvor sílu oslovit, určuje, jestli nezůstane u pouhého raritního momentu. Když nyní dostáváme do ruky fotoknihy „deníků“ Viktora Kopasze, můžeme snadno užasnout. Od roku 1989, tedy přes dvacet let, tu narůstalo dílo, které postupně hledalo a proměňovalo svou formu, které se od osobního odráželo k ambici obecné sdělnosti a které se pro Viktora Kopasze stalo naplno rozehraným zápasem o vlastní výraz. Dnes tuto řadu tvoří jednašedesát knih naplněných fotografickou a volněji grafickou prací. Nebyly dosud vystaveny: tedy některé z nich byly předloženy veřejnosti jako objekty, do nichž však nebylo možné nahlížet. „Sešitům hned od začátku říkám deníky,“ říká Kopasz, „je to pro mě takový osobní záznam toho, co se kolem mě děje. První deník vznikl v roce 1989.“ To Viktor ještě fotil spolužáky a přátele. Forma datovaných deníků se však rychle rozbila a Kopasz začal zacházet s fotografiemi a dalšími prvky svobodně. Nad faktickou „dokumentací“ převážila dravá imaginace, vytváření konstelací, návazností a kontrastů, nenápadné nabízení kontextu. Autorská dynamizace veškerého materiálu, který tu náhle rotoval jako vesmírná tělesa.
* * *
Teprve nyní se dalo mluvit o skutečném deníku: nezachycuje ovšem jen vnější svět, ale především vnitřní stavy a představy tvůrce Kopasze. „Deníky dělám hned od začátku pro sebe a teprve po čase z nich vytahuji fragmenty a části, které vystavuji,“ říká Kopasz. Knihy, neustále rozdělané a dotvářené na několika různých místech najednou, se tak staly soukromou laboratoří technik, postupů, konceptů, cyklů. Od osmnáctého svazku vidíme na jejich hřbetech názvy (18 – In the Jungle, 22 – Cold, 23 – Loop London, 31 – A Forgotten Friend, 52 – In Skull atd.). Zastřešují jednotlivé knihy různým způsobem: někdy pojmenovávají jádro cyklu, který autorovi vznikl pod rukama, jindy téma, které bylo dopracovávané časem, v době, kdy vznikaly zároveň další knihy. Při Kopaszově významové rozostřenosti a záměrné otevřenosti má divák vždycky dost prostoru, aby vlastním vnímáním dotvořil vztah mezi ver bálním názvem a silně nonverbální povahou „deníku“.
* * *
Je radost sledovat rozpoutané eldorádo forem a estetických rozhodnutí: Vše je dovoleno, ale Viktor Kopasz je zároveň dost výrazně disciplinovaný a knihám ponechává zřetelnou vnitřní soudržnost. Na samotných fotografiích možná dokumentuje „co se kolem něj děje“, ale uchopuje to jako možnost zaznamenávat po svém, hledat průběžně adekvátní a neotřelé kódy. Sleduje motiv stínu a hned ho přenáší z fotografií na samotné stránky knihy – motiv z fotografie „přetéká“ do grafik. Hraje si s konstelacemi fotek, vedle velkých umisťuje „komentářově“ velmi malé, liší se způsoby vlepení a upevnění. Pracuje s fotografickými efekty, kazy materiálu, imanentními vlastnostmi fotografie: v sériích vidíme, že momenty vzniklé na jedné fotografii nezáměrně rozvíjí na dalších záměrně. Podobnosti obrysů, tvarů a siluet se stávají u Kopasze rozsáhlou hrou, která volně nabízí někdy velmi překvapivé souvislosti. Rentgenový snímek, čipy z mobilních SIM karet, pásek z magnetofonové kazety: to všechno je tu umístěno s radostí z bytostné ambivalence, která v deníkovém protoru nastává. Předměty tu jsou jednak jako svědkové tehdejších událostí, také však jako svébytné grafické znaky, jako inspirace k fotografickým souvislostem, jako kontrastní materiál vedle snímků. Velkou zvláštní kapitolou je použití textu: drobné poznámky, zpětná pojmenování potenciálních děl, vlepené vzkazy i (úředně vyhlížející) razítkové verzálky z ruční tiskárny. Vyberte si tento luxury fake rolex amazon zdobený accesscbdshop a tornado vape, který je velmi módní a oblíbený.
* * *
Kopasz nepředstírá, že ho léta s jeho sešity (jejichž archy si sám váže) neposunula k vědomí specifického žánru. „Poslední deníky jsou koncepčně řešeny jako autorské knihy a jsou na rozhraní skici, knihy a deníku.“ Nyní tedy máme možnost nahlédnout do díla, které probíhá už čtvrt století jako osobní „hra doopravdy“. Z knih je konkrétně a jasně vidět, že velký dialog s možnostmi nejen fotky, ale vizuálního vyjádření vůbec, je pro Kopasze jakousi životní nutností. Ve spektru „mutujícího média“ současné fotografie se teď komplexní vesmírky jeho knih zjevují jako jedinečná, neodvozená, silnými úvahami napěchovaná záležitost.
*
časopis Fotograf, 2013