Jaromír Typlt, Jedna z verzí

Kopasz je vzkaz. Ale slovo vzkaz není překladem jeho jména! Na to upozorňuji, vždyť v případě Viktora Kopasze nás to jaksi podvědomě nutí se už od první chvíle o možnosti překladu zajímat. Je přece Maďar, Maďar narozený na Slovensku, slovenský Maďar žijící v Praze, mladý fotograf ze střední Evropy, jenž bez jakéhokoliv zdráhání nejenom prostřednictvím svých snímků, ale také nejrůznějších anglických vpisků a přetisků vchází do kontaktu se světem, který snad už ani jinak mluvit neumí.

Kopasz

je vzkaz, který se ovšem dál přirozeně čte také s maďarskými, slovenskými a českými diakritickými znaménky — někdy střídavě a někdy se všemi zároveň. V jeho fotografických denících to přímo bují. Why? Miért érkezünk meg? Však prečo odchádzate? Žádné obavy, nic se nebude muset doopravdy pročítat. Pokusům o čtení se tady slova spíš vysmekávají. Často jsou to víc čmáranice než zápisy. Čmáranice, škrtance, klikyháky, různé opravy, názvy poskládané z tiskátkových písmen, čáry tužkou, do toho vlepená bílá páska nebo průsvitná izolepa, pod kterou ulpěl vlas. Razítko s datem. Kdyby tu slova a věty měly nést přímé sdělení, vypadalo by to jinak.

Kopasz je vzkaz, a ne

jazyková zátěž. Mít se rozhodovat jen podle toho, ve kterém jazyce je opravdu doma, bylo by pro něj asi nejpřirozenější ctít výmluvnost obrazu a vůbec se jakémukoliv spojení slova a fotografie vyhnout. Narodil se 4. prosince 1973 v Kráľovském Chlmci, v jeho rodině se mluví maďarsky, ale vzdělání se mu dostalo ve slovenštině. V letech 1992 — 1997, během studií na katedře fotografie pražské FAMU, tuto školní slovenštinu samozřejmě rozhlodala zrádně jí blízká čeština. Na stáže se jezdí do Londýna, kam jinam (Middlesex University, 1997), ale i z desek a kazet se denně vrývají do hlavy anglická slova, stále opakované obraty, kterým hudba navíc dává nádech, pocit, atmosféru. A tak i o každém snímku, do kterého je vepsána, angličtina nenapodobitelně lže. Samozřejmě, že i středoevropštiny o fotografiích lžou, ovšem ne s tím dozvukem a leskem. Zato nabízejí neprůhlednost a hrbolatost, drnčení o vlastní hranici. Ez az egész ház fából van. A nakonec třeba ani není čas se rozmýšlet, musí se to zapsat bez prodlení, hned, a v tom znění, v jakém to zrovna je v hlavě: dom celý z dreva.

Kopasz je vzkaz a fotografie

jako by byla jen první po ruce. Ten zápis je ale šrám. Trhlina. Ať už veprostřed nebo na okraji nebo s přesahem přes, vždycky už je to potrhání snímku, narušení jeho uzavřenosti, únik ven a zprůchodnění. Fotografiím povětšinou nezbývá než setrvávat v tom, že jsou zastavené, odněkud vytržené, ale v Kopaszových denících to tak nepůsobí, naopak. Tady jsou zapojené, vtažené do děje. Mikor találkoznak? Otevřít a zalistovat a chtít už jenom jít s tím dál. Zažívat ten průběh, ten jakoby nikde nekončící sled pohledů, pohybů, barev, stínů, setkání, místností, jízd, kdy se scházejí?, nechat to navzájem přesmekávat přes sebe a ani nevnímat, jak tím vším bez ustání pronikají nejrůznější „rukopisné ruchy“. Ani názvy, ani nápovědi, ani náčrtky — vždycky i něco z toho, ale vždycky už s náběhem ke škrtu. Návnady. Jestli něco, tak snad návnady.

Kopasz je vzkaz, ale

chybí upřesnění. Zdá se, že tu právě probíhá nějaká hra. Jestliže si ovšem fotografové zpravidla vybírají některou z už ustálených her — na dokument, na zátiší, na portrét, na inscenovaný záběr, na krajinu apod. — Viktor Kopasz bez zábran hraje všechny tyto hry zároveň a přitom se vlastně neúčastní žádné z nich. Elmész? El. — Odejdeš? Ano. A ještě k tomu často mění barvu. Bez zábran pracuje s digitální úpravou původně černobílých snímků a dlouho se nerozmýšlí, když mu některý, třeba i silně nepřirozený barevný odstín otevírá možnost nečekaného posunu ve vnímání. Není to tak úplně nevinné, tohle přebarvování. Docela jedovatá hra.

Kopasz je vzkaz, že nikdy

není jasné, kam se vstupuje. Ze všech her si ho právě tahle získala asi nejvíc. Jak tytéž postavy a totéž místo a tatáž doba mohou znenadání vyjevit, že patří úplně jinam. Když Kopasz ze svých „deníkových záběrů“ sestavil obrazové celky Shadow play (1992 — 1995, výběr v bibliofilii Zajetí/Fogság, 2001) a In the jungle (1995 — 1998, k tomu i videofilm Podvodník, 1999, stejnojmenný katalog 2000), zapůsobilo to jako přesun v čase. A jeho osobní pravěk byl dokonce o to přesvědčivější, že pro něj nebylo třeba podnikat žádnou dalekou cestu do míst, kde se uprostřed posledních zbytků divočiny dají ještě zastihnout původní rituály a techniky lovu, chatrče, masky, tance… Barvitost exotických záběrů vposledku vyznívá dost hluše. Doba kamenná se na dnešní špičkové fotografické materiály nějak ne a ne chytit, i když se její představitelé kolikrát snaží ze všech sil. Jó most a szemöldököm? — Mám teď obočí dobře? To Viktoru Kopaszovi stačila mnohem kratší cesta proti proudu času: návrat do rodného Medzibodrožia. Kamarádi z dětství, letní odpoutání. Ostatní už se strhlo samo.

Kopasz je vzkaz

z dávnověku, ale přitom Kopčem, rozečtená štorchovka, vzkaz právě zanechaný na stole: ještě před chvílí jsem tu byl. Je to až podozrivé — jako kdyby fotograf najednou měl tu schopnost a zrovna tak, jako se dá ostřit na vzdálenost, dokázal ostřit do minulosti. Nejde samozřejmě o dobu osvitu, ty setiny a tisíciny, ale o hloubku záběru: o ta staletí a tisíciletí… Všechno to může začínat třeba záběrem zevnitř auta nebo momentkami z návštěvy, ale naráz se to zhoupne a jsme hned jako ve snu, z hladiny jezera se vynořují mytologická zjevení a kolem nich houstne ticho jako od věčnosti. Cyklus Holt-Est (1998 — 1999), Kopasz rovnýma nohama kdesi v symbolismu. A příště zase z jiného času nebo bezčasí…. Azokat ismerem. — Tamty znám. Je to vždycky jako vzpomínka, ale divné, že si vzpomínáme. Pokud jsme tohle někdy žili, určitě jsme to ještě nebyli my sami. Nikdo z nás. A přece k nám ta vzpomínka patří.

Kopasz je vzkaz, vzkaz

z doby před rozdělením.

Duben / květen 2002