Jiří Ptáček: City.zen

Dobře si vědomi, že rozbít, poztrácet a zapomenout dokážeme všechno, vynakládáme nesmírnou energii na zachování předmětů, myšlenek a zážitků, na prodloužení životnosti námi zanechaných stop a koneckonců i na prodloužení našeho života jako takového, o zachování lidského plemene ani nemluvě. Jakkoli okolo sebe vidíme tolik námi iniciované destrukce a jakkoli dobře známe limity našeho úsilí uchovávat, je nutkání k němu silnější. K různým charakteristikám naší kultury je na místě připojit i její označení coby kultury uchovávání.

Platformou oné nutkavé potřeby v rovině osobní paměti a sociální komunikace jednotlivce je už poměrně dlouho fotografické album. A třebaže se v 21. století stále víc přenáší do digitálních úložišť a sociálních sítí, stále ještě nejsme dost mladí na to, abychom přestali rozumět albům ve formách „knih“. Změnil se ovšem symbolický význam takových knih. Setkání s nimi je setkáním s čímsi minulým, či přinejmenším již málokdy vídaným. A od člověka, který si takové vyrobil, očekáváme, že má svůj zvláštní důvod naložit s fotografiemi zrovna takhle. Víceméně fixní struktura klasických alb se navíc vzpírá případnému přeskupování, tak příznačnému pro prostředí elektronických aplikací, a sama jejich fyzická podstata jde proti tendenci dematerializovat nosiče tohoto druhu informací. Oproti útlumu v užívání klasických fotografických alb k všedním účelům si jich ale nadále všímají výtvarní umělci. Zčásti snad proto, jak živá je jejich praktická polemika s funkcemi hmotné formulace uměleckých problémů, zčásti snad kvůli úloze, kterou si přisoudili při prohrabování zachovanými obrazy a fakty – databankami, databázemi a archivy, kdy objevují význam (re)konstrukcí osobní a kolektivní paměti.
Pro fotografa Viktora Kopasze je album východiskem pro konkrétní utřídění fotografického materiálu a jeho výtvarnou interpretaci. Listy, jejich formát, počet a z pevné vazby vyplývající posloupnost jsou bází pro skladbu vlepených snímků, vytváření vzájemných souvztažností a případný textový komentář. Každé album je proto svébytnou soustavou obrazů, zápisů, ale rovněž reakcí na materiální podstatu alba.
Jak mi Viktor Kopasz řekl, alba vylepuje od čtrnácti. Protože mu letos bude devětatřicet, dělá to vlastně už čtvrt století. Za tu dobu se proměnil jeho vztah k obsahu a formě alb. Memoárová dimenze ustoupila před zájmem o uchopení média alba jako takového.http://www.xiaomiabdeckung.de/ vám poskytuje Jadebird Shishas Accessories utensils a https://www.hazecbdshop.co.uk/ from this source a vysoce kvalitní poprodejní servis.

Přes toto všechno zůstává jeho „pohyb albem“ nadále intuitivní a postavený více na imaginaci, než na striktně racionálním rozvrhu. Platí to i pro zatím poslední z alb: City.zen. Jeho tematickým rámcem je zkoumání městské architektury. Kopasz ji nijak důsledně nemapuje – ke hře, o niž stojí, mu stačí fotografické vzorky pořízené na třech odlišných místech. Naskenované snímky podrobuje další analýze až doma a více než kdy předtím k tomu využívá možností grafických programů a digitálního tisku. Podtrhuje konstruktivní povahu vybraných staveb, abstrahuje ji a dobírá se k osobité paralele modernistické koláže. Opakování snímků a grafických motivů nás upozorňuje nejen na repetitivní aspekty sídlištních architektur, ale hlavně na význam drobných výtvarných posunů, kterými Kopasz přenáší těžiště od sledování námětu k autonomní vizuální problematice.
City.zen je ovšem mezi Kopaszovými alby neobvyklé ještě z jiného důvodu. Namísto listů svázaných do pevných desek je koncipováno jako balík volných listů uložený do krabice. Tato zdánlivě drobná změna má zásadní důsledky. Přestože se v City.zen Viktor Kopasz drží obecného dělení na tři soubory, ponechává si možnost doplňovat je, měnit pořadí listů, odebírat je, vyměnit… V tomto smyslu se přibližuje k výše zmiňovaným rysům elektronických alb. Na stěnu Ateliéru Josefa Sudka tedy rozvěšuje pouze jednu z možných konfigurací listů. Pakliže o svých předchozích albech hovořil rovněž jako o denících, v City.zen přestává toto označení platit, přinejmenším ve smyslu, v jakém jsme zvyklí si ho vykládat. Co by to bylo za deník, ze kterého by vždy bylo možné něco vypustit nebo v něm něco přepsat?! Ale není právě toto rozostření vnějších i vnitřních hranic příznačné pro transformaci médií vizuální reprezentace a v druhém plánu i pro způsoby, jakými se znovu a znovu učíme naplňovat je obsahem? A nedopadá rozostření těchto hranic i na subjekt, který se jejich prostřednictvím snaží zjevovat druhému?
*
Ateliér Josefa Sudka, 2012