Anežka Chalupová: Loose structures

„Vidění světa nespočívá v tom, jak se díváme očima, ale v tom, co z viděného vytvoříme,“ prohlašuje britský kritik a teoretik vizuální kultura Nicholas Mirzoeff ve své knize How to see the world (v českém překladu Jak vidět svět, ArtMap, 2018). Fotograf Viktor Kopasz ve své tvorbě pracuje s velkým množstvím vizuálních dat. Svými svébytnými zásahy je odchyluje od reálné – původní podoby a konceptuálním přístupem skládá do vlastních propojených a širokých souřadnic osobních i obecných témat.

Své fotografie podrobuje vizuální analýze, vytáhne si z nich určitý fragment, který mu slouží jako elementární forma, jež buď vnímavým pozorováním nachází v jiných záběrech, vsazuje pomocí digitálních a grafických programů do dalších snímků nebo vrství s jinými schématy a tisky. Neustále tak vznikají nové vztahové sféry. Ze své velké produkce fotografií a nových variací autor dokáže vytáhnout jednu, která pro něj obsahuje vše podstatné, ta ho ale nezajímá. Daleko větší prostor Kopasz dává dalším „šumům“, které vznikají. Všechny náhodné principy, které mají vliv na konečné vyznění díla, jako druh a barva papíru, kvalita a styl tisku (i jeho chyby), se stávají plnohodnotnými spoluautory při odhalování nového úhlu skutečnosti. V Kopaszových fotografiích se prolínají přírodní a lidské formy, tisky odkazují na jeho vizuální vzpomínky a imaginaci.

Na výstavě v Galerii Smečky autor představuje hned několik sérii, které zrcadlí jeho mnohostranný přístup k současné fotografii. Prostor galerie otevírají nejnovější tisky z cyklu Posthistory, kde se v několik variacích mísí přírodní ornament ledových kaluží a historické mapy východní Evropy. Na pozadí kolážovitého spojení organické krásy s východoevropskou historii zkoumá Kopasz podstatu své vlastní identity ve středoevropském kontextu (autor pochází z Kráľovského Chlmce, etnicky maďarského regionu na jihovýchodě Slovenska, od 90. let žije v Praze). V určitých chvílích fragmenty ztrácejí kontury reálného předobrazu a jsou použity jako grafické kódy ve zcela nových souvislostech. V prostoru galerie navazují na abstraktní sérii Deadlock, která pracuje s konstelacemi bodů a teček připomínající vesmírná planetární schémata, která ovšem vznikla důsledným abstrahováním vlastního okolí. Velkoformátové fotografie z cyklu Absence spojují černobílou analogovu fotografii s barevnými segmenty různých tvarů. Umělé figuríny šedých tónů jsou utlačeny do nepřítomnosti identity, zejí prázdnotou, ale použitý princip koláže jim dodává novou formu života. Dvě další série Samples a City.zen pracují s jednoduchými geometrickými tvary. Autor u nich vychází ze základního architektonického objemu panelových domů, kterými je obklopen na Jižním Městě. Jejich prostorovost, konstrukci a tíhu preparuje do prostých bloků. V cyklu City.zen je doplňuje hesly nebo zplošťuje na barevné rastry. Série Samples si oproti tomu více hraje s otázkou reality a utopie. Sleduje postup a plánování jedné nerealizované stavby. Model architektury se objevuje ještě v jiném cyklu Temporary objects. Tyto dočasné struktury pracují s rekonstrukcí určitých forem (modulů) do více obrazů. Pomocí uvolněných vizuálních asociací se postupně dostávají do procesu racionalizace.

Těžiště autorovy práce ale nespočívá pouze v tvorbě nových vrstev vizuality, ale v soustavném utváření autorských knih – deníků, do kterých uzavírá nejen osobní vzpomínky, jak tomu bylo hlavně na počátku, ale na jejichž stránkách z poslední doby můžeme pozorovat autorův přístup k hranicím současné post-fotografie. První deníky, které Viktor Kopasz skládal ze záznamu teenegerovského života, jsou protkány melancholickou náladou mladistvých let, rodného kraje na jihu Slovenska, řeky Latorice a její okolní přírody, kam se autor i dnes vrací. Později se „klasické“ deníky coby záznam vlastní sebehistorie stávají spíše scénářem vrstevnatého vidění okolí vyplývajícího ze silné vizuální představivosti. Listy knih doplňuje písemnými poznámkami ve čtyřech jazykových mutacích (slovensky, maďarsky, česky, anglicky) odkazující na středoevropskou identitu. Zároveň nevytváří pouze obsahovou rovinu deníků, ale také samotnou formu. Stávají se záznamem jeho samým ve všech detailech.

I když u fotografií Kopasz rád experimentuje, u deníků i po letech využívá klasickou podobu knihy, mají více méně stejné rozměry, i když vnitřní i vnější zpracování se liší. Zda může klasická forma obrazového alba obstát v dnešním post-digitálním světě, si Viktor Kopasz klade neustále. Jeho knihy přežívají. Má je uložené u sebe doma v knihovně. Jsou otiskem jeho soukromého světa a zároveň zápisem vnějších okolností. I zde na výstavě nejsou určené k volnému prohlížení, zůstavují pro nás tajemnými objekty uchovávající jedinečnost vidění jejich autora. Jsou artefakty, které ale dokážou překročit své vlastní hranice na okolních zdech. Na nich autor opouští pole časovosti a lineárnosti klasické knihy. Vznikají radiální mapy vizuálně bohatší či skromnější, sestavené z různých velikostí papíru. Důležité je u nich vše, vnější i vnitřní vztahy, tvary, vrstvy, rastry. Všechny tyto jednotlivosti nechávají vzniknout originálnímu jazyku, kterým k nám Kopasz promlouvá. Při prohlížení jeho volných struktur (loose structures) nejsme pasivními diváky, ale jsme aktivně zapojeni do kreativního procesu. V každém galerijním prostoru (ale i v tom digitálním) vznikají nové sféry, které by mohly pokračovat do nekonečna. To ale není cíl, v dnešní nadprodukci nejrůznějších obrazů, by nám jen další nezadržitelný proud vizuálních vjemů nijak v paměti neutkvěl. Kopasz svým přístupem destiluje ze snímků detaily a dává je do konfrontace s dalšími, pomocí jednoduchých forem ukotvuje věci do osobitého systému a podává nám návod, jakým schématem je možné se na okolí dívat.

Anežka Chalupová