Zdenek Primus, selfish

Přímým svědkem povodně, která zaplavila část Prahy v roce 2002, Viktor Kopasz nebyl. V tomto krutém létě byl v Královském Chlmci a vše sledoval jen na dálku. Pod vlivem prožitého neštěstí by asi sotva vzniklo téma vody a vodních tvorů.

Voda, všudypřítomná voda. Voda, která žije, voda, která se obnažuje, voda jako živý element, voda, která sice bere, která ale umožňuje metamorfózu tvora ve vodu. Vlastně se nám v Kopaszových fotografiích voda jeví jako dobrý element vstřebávající vše, co do ní vstoupí. Nemá ani zdaleka tu apokalyptickou kvalitu s jakou se projevila v těch několika nezapomenutých letních dnech. Její skryta síla se dá spíše jen tušit. Kdysi, když se ještě nebyl čas žádnou veličinou, jsme vodu opustili, nyní, jak vidno, se část tvorstva vrací do mateřského lůna. Tito tvorové nepotřebují více než několik málo okamžiků, vlastně do vody jen sklouznou, udělají pár umných pohybů a jsou ve svém živlu – stanou se jeho součástí. Zdá se, že ke spojení dochází zcela přirozeně za šerosvitu, v noci a především orální cestou, o tom vypovídá aspoň jedna z fotografií. Po dvou třech ponořeních se z člověka stává cizí, ještě nikdy neviděný tvor namodralé barvy, aby v okamžiku ztratil definitivně jakoukoli podobu a proměnil se v element. Koloběh čítající milióny let se uzavírá. Už jsme zase „jedno“.

Vlastně člověk již dávno nepočítal s demonstrací síly ze strany přírody, aspoň ne v těchto končinách, stal se přece veškeré přírody pánem. Nakonec byl nucen sklonit se a přijmout roli, jež mu byla přiřknuta a přijmout ji se zahanbením, mnozí ale i s respektem či dokonce s vděkem. Konečně něco, co tohoto sobce z nutnosti, jak se více či méně chápal on sám, může posílit!

Pak už nebylo nic. Tedy, vlastně už bylo zase všechno. Příroda přestala být tak důvěrně známá, zastřela své barvy, zvadly mnohé její krásy, slabí a nemocní zhynuli a na povrch vylezli tvorové zapomenutí, neznámí a mnozí skrývající se již po věky. Žili tak, jak jim příroda dovolila, brali si když potřebovali a příroda si brala, když přišel (jejich) čas. Jinak než sobec, jenž bral bez ptaní a dával jen když byl nucen. Posílené žíly země zúrodňovaly opět a dávaly životu sílu. A život byl jiný, vědomí bylo jiné, a voda ve svém staronovém magickém hábitu neslibovala více. I ona byla trochu zahanbena, vždyť byla nucena projevit se v celé své síle, vynutit si respekt, jenž byl ztracen po generace. Nádherné web link, které chcete, kupte od go to this site, go to my blog zipperbaggies vám může odpovídat s různými scénami.

Viktor Kopasz se věnuje již od svých 16 let pozorováním a fotografováním jedné zapomenuté části bývalého Československa, řece Latorici a jejím břehům v trojúhelníku Ukrajiny Slovenska a Maďarska. Těch několik málo čtverečních kilometrů mu dává to, co hledají mnozí marně celý život – uměleckou inspiraci a rozměr.

galerie Ceasar, 2008